Švýcarsko - balzám pro duši i oči - fotoblog z "království hor"

Při vyslovení jména "Švýcarsko" si většina lidí nejspíš představí hory, čokoládu a krávy pasoucí se na zelených loukách. Představa je to naprosto přesná, ale ještě bych doplnil kultivovanost a perfektní služby všude, kam se podíváte.

Do Švýcarska jsem se chtěl podívat již delší dobu, ale jelikož jsem posledních několik let věnoval téměř veškerý volný čas cestování po Africe, dostalo se na tuto krásnou zemi až letos. Na návštěvu Švýcarska jsme si s přítelkyní vyhradili 7 dní, což se ukázalo jako zoufale málo, a proto se do této země určitě v nejbližších letech vrátíme. Hodně jsme fotili, a proto se můžeme podělit i o obrazové zážitky. Po kliknutí na fotografii by se měla fotografie ukázat v originální velikosti.

Cesta nás zavedla přes Plzeň, Mnichov a Lindau u Bodamského jezera, Curych a Bern do jihozápadní části Švýcarska, do vesničky Nendaz, nacházející se cca 1350 m.n.m. v majestátním údolí Valais poblíž města Sion. Vzhledem k sobotním zácpám na německých a švýcarských dálnicích nám cesta i se zastávkami trvala cca 12 hodin. Už první uvítání ve Valais bylo pastvou pro naše středoevropské oči.

Jelikož jsme oba milovníci psů, především středních a větších ras, nemohli naše první kroky vést jinam než do muzea Svatobernardských psů v nedalekém Martigny. Kromě expozice ukazující původ a historii této rasy, je zde možnost se přímo setkat s těmito úžasnými tvory. Více se dozvíte na stránkách muzea

Další kroky nás zavedli do městečka St-Léonard, které se nachází cca 60km od Martigny a kde jsme navštívili největší podzemní jezero v Evropě: Více se dozvíte na stránkách jezera.

Samotná prohlídka trvá cca 20-30 minut, ale i po opuštění podzemního jezera je na co se dívat.

Pro první den jsme toho měli dost a už jsme se těšili na den následující.

Vyrazili jsme totiž do Zermattu, městečka bez aut,

ale především s krásným výhledem na Matterhorn, což je údajně nejfotografovanější hora Evropy - nedivím se tomu, protože je opravdu unikátní, především svojí polohou a výhledem právě z Zermattu.

Už cesta do údolí, kde se nachází Zermatt je kouzelná a nabízí mnoho nádherných výhledů. Dojeli jsme do městečka Täsch, kde jsme nechali auto, neboť auta mají do Zermattu vjezd zakázán a dále pokračovali horským vláčkem, který pro tyto účely vozí turisty do Zermattu. Zpáteční cesta stojí cca 15 CHF pro jednoho a cesta trvá cca 25 minut. Cca jeden kilometr od stanice vlaku se nachází vstup do lanovkového světa, který vás bez větší námahy vyveze několika směry, dle libosti.

Možností je zde několik, my jsme nakonec zvolili tu nejvyšší lanovku a za cca 90 CHF pro jednoho jsme si koupili zpáteční lanovku na nejvyšší místo, kam lanovka jezdí a to na Klein Matterhorn, který se nachází ve výšce 3883 m.n.m. Během cesty jsme museli dvakrát přestupovat a to ve Furi v nadmořské výšce cca 1900 m.n.m. a poté na Trockener Stegu ve výšce cca 2900 m.n.m. Jelikož se Zermatt nachází ve výšce cca 1620 m.n.m. překonali jsme během cca 50 minut převýšení více jak 2200 výškových metrů!

Ve výšce bezmála 4 tisíce metrů nad mořem máte opravdu pocit, že jste na konci světa,

výhled je tu naprosto fantastický a čistota vzduchu dech beroucí a to doslova.

Kromě výhledu do krajiny jsme zde viděli i dámu v sandálech! Tento den se teplota pohybovala okolo bodu mrazu, a když zapadlo slunce za mrak a především zafoukal vítr, šla teplota pod nulu.  Sešli jsme kus po sjezdovce dolů a poté se vrátili zpátky ke stanici a vyšli ještě na samotný vrchol Klein Matterhornu. Na vrcholu je umístěna plošina, ze které máte úchvatný výhled do okolní krajiny, na Matterhorn, Monte Rosu a další čtyřtisícovky v okolí.

Neopomněli jsme samozřejmě na "vrcholové foto".

Na zpáteční cestě jsme dojeli do Furi a z Furi došli pěšky do Zermattu, jednalo se cca o 2 hodinovou moc příjemnou procházku.

Následující den jsme vyrazili na výlet do Chamonix, kde jsme měli možnost vidět masiv Mount Blanc a do Ženevy a to především k Ženevskému jezeru.

Na další den jsme naplánovali cestu jižním Švýcarskem z Nendazu do Brigu, dále pak přes pas Furka,

kolem Gothardského průsmyku do Andermattu,

dále do Churu a poté do Davosu a Svatého Mořice - cestu jsme nazvali: "po stopách Glacier Expresu", více na stránkách tohoto úžasného vlaku. Z časových důvodů jsme nejeli vláčkem, ale autem, pokud budete mít dost času, rozhodně doporučuji jet vlakem, i když i autem to byl také nádherný zážitek. Ze Svatého Mořice jsme se poté přes Itálii vrátili přes St.Bernardský tunel do Švýcarska.

Předposlední den jsme plánovali cca 4hodinovou procházku v okolí Nendazu po jedné z místních Bissé, jelikož ale začalo v poledne pršet, strávili jsme den relaxací, což bylo taky příjemné :-).

Poslední den jsme vyrazili do Grindelwaldu, blízko známějšího Wengenu, nedaleko od Interlakenu. V Grindelwaldu jsme nasedli na lanovku na Männlichen a z výšky cca 950 m.n.m jsme se nechali vyvézt do cca 2200 m.n.m.

Zde jsme měli naplánovanou hřebenovku na Kleine Scheidig, což je nádherná cca 5,5 km dlouhá cesta, která vám umožní mimo jiné

výhled na monumentální severní stěnu Eigeru, na jejíž rovné stěně zůstala výrazně otištěna česká stopa, kterou dokazuje informační tabule s popisem tras výstupu na vrchol Eigeru, mezi nimiž se nachází speciálně označená zelená česká cesta. Další vrcholy, které je možné vidět jsou především Mönch a Jungfrau, podle níž je nazvána celá oblast jako Jungrafu region, více se dozvíte o tomto kraji, kde se mimo jiné nachází nejvyšší vodopád Švýcarska, tzv. Mürrenbachfall na stránkách regionu Jungfrau nebo na stránkách podporující region Jungfrau.  Na Männlichenu bylo spousty pravých alpských krav a taky jeden vrtulník. Kravičky při pasení vytvářeli svými zvonci hotový koncert - krásně to tam zvonilo ze všech stran a člověk měl pocit, že je v pohádce.

Hřebenovka to byla nádherná, vše se ale zkazilo cestou dolů, neboť jsme se rozhodli sejít z Kleine Scheidigu až do Grindelwaldu, což měla být cca 10-15km procházka. Jelikož se nám a ještě jedné skupince pravděpodobně Němců podařilo sejít z cesty na jednom rozcestí, ocitli jsme se najednou na konci cesty ve vřesovišti. Jelikož jsme si před tím vyšli jeden kopeček a nechtělo se nám proto vracet   zpátky, přebrodili jsme se přes vřesoviště na druhou stranu údolí pod kopec Männlichen, což nám zabralo asi hodinu cesty. Poté jsme již pokračovali "standardní" cestou směrem do Grindenwaldu.

Ačkoliv předpověď na tento a příští dny slibovala slunečné počasí, zastihl nás na zpáteční cestě poměrně silný déšť, doprovázený několika varovnými zahřměními. Cesta dolů nám poté trvala ještě bezmála 3,5 hodiny, během nichž nepřestalo pršet, ale naopak občas nebylo přes déšť vidět na více než pár kroků. Dolů jsme sešli kompletně promočení, ani goretexové boty nepomohly, i když se statečně minimálně 2 hodiny držely :-). Jelikož jsem měl s sebou nepromokavou bundu, hodil jsem si ji na batoh přes záda a zakryl tak náhradní suché oblečení v batohu a částečně tak ochránil i brašnu s fotoaparátem a objektivy, kterým pomáhala taktéž speciální ochrana brašny. Z toho jsem měl největší obavy, ale ochrana zafungovala bezvadně a tak se ani foťáku, ani objektivům a ani kameře nic nestalo, za což jsem byl vděčný. V autě jsme se převlékli do suchého a byli jsme rádi, že jsme došli bezpečně dolů.

V den návratu jsme si ještě zajeli do Lichtenštejnska a poté již pokračovali přímo domů.

Výlet to byl moc krásný, a jak píši na začátku, určitě se tam ještě vrátíme. Země na mě zapůsobila nejenom jako pastva pro oči, ale především jako velmi kultivovaný stát s kultivovanými lidmi. Jako řidič si neodpustím poznámku o pocitu, který jsem měl z cestování po Švýcarsku. Jelikož jezdím poměrně svižně, nikoliv však agresivně či nebezpečně vůči svému okolí, obával jsem se trochu rychlostních limitů, které jsou mimo město 80 km/h a na dálnicích 120 km/h. Opak byl pravdou a já se cítil na místních silnicích naprosto přirozeně. Dopravní značení má smysl a kde je uvedená 80, nebo 60, tak tam všichni jedou 80, nebo 60 a i pocitově jsem neměl potřebu jet více, prostě žádná značková džungle, kterou známe v Čechách, žádné nesmyslné 50 na čtyřproudových výpadovkách, ale rychlosti volené přesně podle toho, jak situace dovoluje. Asi i kvůli tomu, že je všude kam se koukat jsem neměl s rychlostí sebemenší problém, a tímto musím vyseknout poklonu místním lidem, kteří označkovali lokální silnice - kéž by se u nás poučili. Jaký šok jsem zažil při přejezdu zpět do Švýcarska přes Itálii (konkrétně na trase do Monzy - Milana - Turina a zpět do Švýcarska) nemusím snad ani popisovat. To samé se opakovalo poté na cestě zpět přes Německo. Strašně rád bych nějakým způsobem přenesl tu pohodu a bezstresovost místních švýcarských řidičů na české silnice. Něco už mám naježděno, a proto si dovolím tvrdit, že kultivovanost jízdy ve Švýcarsku bude jednou z nejlepších na celém světě. Ostatně jeďte se tam sami podívat a uvidíte - je to prostě balzám na duši a pastva pro oči.